Nový občanský zákoník pojal úpravu věcných břemen mnohem podrobněji, než tomu bylo v případě občanského zákoníku z roku 1964, zavedl jejich nové dělení, a stanovil některá nová obecná pravidla pro jejich zřizování, rozsah i zánik.
Základní novinkou, která však nebude mít zásadní dopady v praxi, je dělení věcných břemen na reálná břemena a služebnosti. Je třeba si tedy zvyknout na novou terminologii, přičemž rozdíl mezi oběma pojmy tkví v tom, že vlastník pozemku dotčeného služebností se musí něčeho zdržet, zatímco vlastník pozemku dotčeného reálným břemenem musí něco aktivně konat.
NOZ se v ust. § 1257 a násl. nejprve zabývá služebnostmi. Hned v úvodu zavádí nové pravidlo, které umožňuje vlastníkovi dvou pozemků zatížit jeden z nich služebností ve vztahu k tomu druhému. Jedná se o velmi praktické ustanovení, protože vlastník pozemku si tak může zajistit do budoucna služebnost váznoucí na druhém pozemku, který má v plánu zcizit. Pokud by tomu tak nebylo, s převodem pozemku, na němž potřebuje dotyčný zřídit služebnost, na jinou osobu, tento riskuje, že nový vlastník nedostojí svým závazkům služebností pozemek zatížit, a že pozemek, který zůstal ve vlastnictví původního vlastníka, např. zůstane bez příjezdu. Otázkou zůstává, jakým způsobem může vlastník služebností pozemek ve svém vlastnictví ve prospěch svého jiného pozemku zatížit. Přestože by se jevila jako nejlogičtější varianta jednostranného prohlášení tohoto vlastníka, ust. § 1560 NOZ, které upravuje nabytí služebnosti, tuto možnost nepřipouští. Proto bude muset vlastník pozemků „uzavřít“ smlouvu, kterou uzavře na jedné straně jako vlastník pozemku zatíženého služebností a na straně druhé jako vlastník pozemku oprávněného ze služebnosti. Z této koncepce vychází NOZ i v ust. § 1301, podle kterého nedojde k zániku služebnosti, pokud se stane vlastník panující věci (pozemku) stejnou osobou, jako je vlastník služebné věci.
Služebnost může vlastník nemovitosti nabýt smlouvou, pořízením pro případ smrti, vydržením (to neplatí pro pozemky určené k plnění funkcí lesa), rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo ze zákona. U nemovitostí, které jsou evidovány v katastru nemovitostí, k nimž je služebnost zřizována a nabývána právním jednáním, vzniká služebnost vkladem do katastru nemovitostí, v ostatních případech vzniká služebnost na základě jiné právní skutečnosti, povinnost zapsat služebnost do katastru nemovitostí však zákon stanoví i pro případy. Služebnosti zanikají takovou změnou nebo zánikem služebné věci, pro kterou tato již nemůže plnit svou funkci, což však z povahy věci nebude u pozemků příliš častý případ, na rozdíl od zániku služebnosti jejím výmazem z veřejného seznamu – katastru nemovitostí.
NOZ, na rozdíl od původního občanského zákoníku, upravuje i konkrétní typy služebností vztahující se k pozemkům a k osobám, pro které stanoví pravidla nad rámec obecných ustanovení. Co se týče pozemkových služebností, jedná se o služebnost inženýrské sítě, oporu cizí stavby, služebnost okapu, právo na svod dešťové vody, právo na vodu, služebnost rozlivu, služebnost stezky, průhonu a cesty a právo pastvy. Se služebností cesty úzce souvisí ust. § 1029 a násl. NOZ, která upravují tzv. nezbytnou cestu. Jedná se o možnost soudu zřídit služebnost cesty pro pozemek, který není dostatečně spojen s veřejnou cestou. I občanský zákoník z roku 1964 tuto možnost soudu přiznával, avšak oproti stávající právní úpravě ve značně omezeném rozsahu. V původním občanském zákoníku totiž měl soud možnost zřídit věcné břemeno pouze na pozemku přilehlém k pozemku, na němž se nachází stavba, k níž nemá její vlastník přístup. Mezi veřejnou komunikací a pozemkem, na kterém se nacházela stavba, se musel nacházet pouze jeden pozemek, přes který mohl soud věcné břemeno zřídit. V NOZ již předpoklad „přilehlého pozemku“ obsažen není, navíc soud může zřídit služebnost cesty i pro přístup k pozemku, nejenom tedy pro přístup ke stavbě. Nezbytnou cestu však soud nepovolí, převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá (např. tím, že služebnost nezřídil v době, kdy byl vlastníkem obou pozemků) a žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.
V Pododdílu 5 (ust. § 1283 a násl.) NOZ upravuje také osobní služebnosti. Jedná se o tzv. užívací právo a požívací právo. I tyto služebnosti se mohou rozsahem oprávnění svědčících uživateli či poživateli vztahovat k nemovitostem, existenčně jsou však spojeny s osobou, jíž oprávnění ze služebnosti svědčí. Rozdíl mezi užívacím právem a požívacím právem je ten, že užívací právo zakládá uživateli a jeho domácnosti právo věc užívat, a požívací právo v sobě kromě užívání věci zahrnuje i oprávnění věc požívat, tzn. brát z věci její plody a užitky. Osobní služebnosti zanikají výhradně smrtí oprávněného. NOZ nově zavádí možnost rozšíření služebnosti i na dědice, což je specifický způsob převodu služebnosti na jiné osoby (nikoliv její dědění).
Reálná břemena představují věcná práva, při kterých je dočasný vlastník věci zavázán vůči oprávněné osobě něco konat nebo jí něco dávat. Pokud dopadá reálné břemeno na vlastníka nemovité věci, i v tomto případě vzniká teprve zápisem do katastru nemovitostí. Běžnou praxí bude, že reálná břemena budou zřizována jako časově omezená, právě proto, že spočívají v povinnosti konat. Pokud však budou sjednána jako časově neomezená, zákon stanoví povinnost zřídit takové břemeno jako vykupitelné, tzn. s možností povinné osoby uhrazením jednorázové úplaty. Jinak jsou pravidla pro zřizování reálných břemen i jejich zánik obdobná, jako u služebností.