15.7.10.2
Zastupování v daňovém řízení, doplnění podání
Ing. Zdeněk Morávek
Zastupování je v daňovém řádu upraveno mnohem šířeji, než tomu
bylo v předchozím zákoně o správě daní a poplatků. Úprava zastupování je
obsažena v § 24 až § 31 daňového řádu, v předchozí úpravě se jednalo pouze o §
10 a § 11 zmiňovaného zákona.
Jednání před správcem daně je důležitým aspektem procesní části
každého daňového řízení. Osoba zúčastněná na správě daní může při správě
daní samostatně jednat v rozsahu, v jakém má způsobilost k právním úkonům. Jménem právnické osoby je oprávněn při správě daní jednat její statutární
orgán, nebo ten, kdo prokáže, že je oprávněn jejím jménem jednat. Právnická
osoba je oprávněna pověřit svého zaměstnance nebo jinou fyzickou osobu, která
vykonává činnost této právnické osoby, aby jednala jejím jménem před správcem
daně v rozsahu tohoto pověření obdobně to platí i pro podnikající fyzickou
osobu. Nebude-li jednající osoba určena ani na výzvu správce daně, může správce
daně osobě, jejímž jménem je jednáno, ustanovit zástupce.
Novelou daňového řádu provedenou zákonem č. 30/2011 Sb. bylo
doplněno, že prokurista právnické osoby je při správě daní oprávněn jednat
jejím jménem, pokud může podle udělené prokury jednat samostatně. Prokura se
ale neziskových subjektů týkat nebude.
NahoruKdo může být zástupcem – shrnutí
Je tedy možné shrnout, že zástupcem osoby zúčastněné na správě
daní může být:
-
zákonný zástupce – jedná se o zastoupení vzniklé na
základě zákona nebo rozhodnutím státního orgánu, typickým příkladem jsou
rodiče, případně osvojitelé, v případě nezletilých dětí,
-
ustanovený zástupce – jedná se o zástupce, kterého
ustanoví správce daně ve stanovených případech, např. v případě, kdy se jedná o
osobu neznámého pobytu; bližší úprava je obsažena v § 26 daňového řádu,
-
zmocněnec – jedná se o zastoupení na základě plné moci,
základem je tedy úprava v občanském zákoníku. Bližší úprava je obsažena v § 27
až 29 daňového řádu. Důležité je, že bylo opuštěno od principu omezených a
neomezených plných mocí, jak je dříve upravoval ZSDP, daňový řád ponechává
pouze na zmocniteli, aby rozsah zmocnění vymezil sám. Pokud není rozsah
zmocnění vymezen nebo není-li vymezen přesně, vyzve správce daně zmocnitele k
úpravě plné moci,
-
společný zmocněnec nebo společný zástupce – jedná se o
případy, kdy více daňovým subjektům vzniká společná daňová povinnost. Potom
jsou povinni zvolit si společného zmocněnce a pokud tak neučiní ani na výzvu
správce daně, ten jim ustanoví společného zástupce. Bližší úprava je obsažena v
§ 30 daňového řádu.
Zastupování ale nevylučuje, aby správce daně v některých případech
jednal přímo se zastupovaným. V § 25 odst. 2 daňového řádu je vymezeno, že se
jedná o případy, kdy je osobní účast zastoupeného nezbytná nebo kdy je nutné,
aby vykonal některé úkony. Pro tyto případy ale daňový řád ukládá správci daně
povinnost bezodkladně informovat zástupce, že vyžaduje přímé jednání
zastoupeného.
NahoruUstanovený zástupce
Daňový řád potom blíže vymezuje ustanoveného zástupce, zmocněnce,
společného zmocněnce a společného zástupce. Zastoupení ustanoveným
zástupcem je upraveno v § 26 daňového řádu a jedná se o případy, kdy z
různých důvodů nemůže správce daně s osobou zúčastněnou na správě daní jednat
přímo, a tak daňový řád umožňuje, aby v těchto specifických případech byl
zástupce ustanoven z moci úřední. Z konstrukce předmětného ustanovení ale
jednoznačně vyplývá, že úprava daňového řádu preferuje možnost, kdy si tato
osoba zvolí zmocněnce. Pokud se tak ale nestane, postupuje správce daně tak, že
zástupce ustanoví svým rozhodnutím. Rozhodnutí o ustanovení zástupce může
správce daně vydat jen s předchozím souhlasem předpokládaného zástupce, mělo by
se jednat o osobu, u které je zastoupený v péči, či jinou vhodnou osobu. Pokud
to není možné, je zástupce určen ze seznamu daňových poradců.
NahoruZastoupení na základě plné moci
Zmocnění je v daňovém řádu upraveno v
§ 27 osoba zúčastněná na správě daní si může zvolit
zmocněnce, výjimkou jsou pouze případy, kdy má tato osoba při správě daní
něco osobně vykonat. Podle původní úpravy v daňovém řádu platilo, že samotné
zplnomocnění nestačí, plná moc byla vůči správci daně účinná až tehdy, pokud
bylo doloženo i její přijetí zmocněncem. Tato podmínka ale byla novelou
daňového řádu provedenou zákonem č. 30/2011 Sb. zrušena. Podle důvodové zprávy
tomu tak bylo kvůli možným nejasnostem, které by mohlo vyvolat zavedení
dokládat přijetí plné moci zmocněncem. Došlo tak k návratu k původní koncepci,
která je shodná i s pojetím v jiných procesních řádech.
Plná moc je účinná i po změně místní příslušnosti vůči novému
správci daně, jakož i vůči správci daně, který provádí dožádané úkony. Stejně
tak je účinná vůči správcům daně, kteří vedou dané řízení, tj. především pro
jednání před odvolacím orgánem. Pokud by se zmocnitel chtěl od tohoto obecného
pravidla odchýlit a připustit zmocněnce pouze k jednání před správcem daně
prvního stupně, bylo by zapotřebí toto explicitně vyjádřit v udělené plné
moci.
Zmocnitel je povinen vymezit rozsah zmocnění tak, aby bylo
zřejmé, k jakým úkonům, řízením nebo jiným postupům se plná moc vztahuje, nejasným vymezením rozsahu zmocnění vznikala dříve řada problémů. I nadále ale
platí, že zmocnění proto může být uděleno ke konkrétnímu úkonu, více úkonům,
pro určité řízení (ať už dílčí – jako je např. odvolací řízení, nebo celý
komplex, který představuje pojem daňové řízení), pro určitý postup (daňová
kontrola, postup k odstranění pochybností atd.), nebo pro více řízení předem
určených či neurčených. Lze učinit i zmocnění generální (neomezené), které
zmocněnci umožní činit za daňový subjekt všechny potřebné úkony u správce daně,
kde je plná moc uplatněna.
Aby byly případné pochybnosti o rozsahu zmocnění včas odstraněny,
obsahuje § 28 odst. 2 daňového řádu úpravu, podle…