dnes je 7.8.2022

Input:

Spotřebitelské smlouvy

26.1.2005, Zdroj: Verlag Dashöfer

15.4.4
Spotřebitelské smlouvy

15.4.4.1
Úvod

Mgr. Jindřich Šimberský

V předchozích kapitolách bylo zdůrazněno, že jednou ze zásad soukromého práva, která se nutně musí promítnout i do právní úpravy smluvního práva, je zásada rovnosti subjektů, spolu se zásadou smluvní svobody a autonomie vůle. Mohou však nastat a v praxi vždy nastávají i situace, kdy si smluvní strany fakticky rovny nejsou a uvedená nerovnost se nutně přenáší i do oblasti negociační při sjednávání smlouvy, kde fakticky (a v naprosté většině i ekonomicky) silnější subjekt dané nerovnosti může využívat ve svůj prospěch a rovnováhu předpokládanou právem více či méně "naklánět“ na svou stranu. Například drobný střadatel, který se dostaví do honosného paláce bankovního domu, aby své celoživotní úspory této bance svěřil, z hlediska práva chce uzavřít smlouvu o vkladovém účtu, jak ji má na mysli ust. § 716 a násl. ObchZ. Z dříve uvedené zásady autonomie vůle by mělo vyplývat, že obě smluvní strany – jak banka, tak střadatel – mají možnost zvolit si obsah své smlouvy, její uspořádání, obsah jí založeného právního vztahu, jakož i možnost vzájemná práva a povinnosti upravit odchylně od zákona, pokud však nejde o ustanovení kogentní. Ve skutečnosti však stěží bude mít potenciální drobný vkladatel jiné možnosti, než mu sama banka navrhne v rámci smluvního formuláře, přičemž jediná svoboda, která slabšímu subjektu zůstane, je volba, zda smlouvu uzavřít či jít hledat jinou banku. Obdobných situací by bylo možno uvést ještě dlouhou řadu, přičemž bychom skončili u obchodů vpravdě nečestných, kdy onen "profesionální“ subjekt se snaží do smlouvy (jím pečlivě připravené) zahrnout ustanovení, která by bylo možno shrnout tak, že "on může všechno, ty nemůžeš nic“.

Od poslední části minulého století pociťovaly právní řády evropských zemí potřebu shora uvedenou situaci nějakým způsobem opět "narovnat“, slabší subjekt podpořit, poskytnout mu jakési záruky ochrany jeho práv. Jelikož jakákoli úprava podobného druhu určitým způsobem zásadu formální rovnosti narušuje a těžiště smluvního vztahu vychyluje, byla omezena na rozsah nezbytný, a to na spotřebitele, neboť ten má nejmenší možnost bránit se vůči negativním důsledkům, které faktická nerovnost subjektů přináší.

Základní pojmy

Spotřebitelskými smlouvami podle českého práva jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy podle občanského, resp. obchodního zákoníku, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (srov. § 52 odst. 1 ObčZ).

Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (§ 52 odst. 2 ObčZ).

Druhá smluvní strana je vymezena negativně: spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání ( § 52 odst. 3 ObčZ).

V této souvislosti je třeba uvést, že ustanovení definující spotřebitele byla s účinností od 1. srpna 2010 novelizována zákonem č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů, tak, aby odpovídala požadavkům práva Evropského společenství. Do účinnosti zmíněného zákona existovaly v našem právním řádu dvě definice spotřebitele, které však obsahově nebyly zcela totožné a působily tak interpretační rozkoly v rozhodovací praxi soudů. První definice spotřebitele byla uvedena v ustanovení § 52 odst. 3 ObčZ, dle kterého se za spotřebitele považovala osoba, jež při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Druhou definici spotřebitele jsme mohli nalézt v ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, kde se pro účely tohoto zákona považovala za spotřebitele fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami. Za spotřebitele tak do 31. července 2010 mohla být považována nejen fyzická, ale také právnická osoba. Komunitární právo a judikatura Evropského soudního dvora však definují spotřebitele vždy jako fyzickou osobu.

Jiná osoba než fyzická, která uzavře smlouvu s prodávajícím nebo poskytovatelem, nemůže být považována za spotřebitele ve smyslu ustanovení článku 2 směrnice Rady č. 93/13/EHS. Termín

Nahrávám...
Nahrávám...