dnes je 18.8.2022

Input:

Promlčení v občanském právu

2.2.2009, Zdroj: Verlag Dashöfer

15.4.9.1
Promlčení v občanském právu

Čas je veličinou, která hraje v lidském životě roli naprosto zásadní. Jelikož právo je normativním systémem, jehož účelem je právě regulace lidského jednání, musí účinky běhu času nepochybně respektovat. Jedním z právních institutů, který upravuje vliv běhu času na právní postavení účastníků občanskoprávních vztahů, je institut promlčení. Je třeba podotknout, že promlčení není výlučně institutem práva občanského, operují s ním například i právo obchodní, či dokonce právo trestní.

Význam institutu promlčení

K významu promlčení v občanskoprávních vztazích se vyjadřoval nejeden právní teoretik. Velmi trefně pak tento význam specifikoval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Odo 918/2006 ze dne 18. 6. 2008, když konstatoval následující: "Cílem právní úpravy institutu promlčení v občanskoprávních vztazích je pobízet oprávněný subjekt (věřitele) pod určitou sankcí k tomu, aby vykonal svá práva včas, tj. v přiměřených – promlčecích – dobách u soudu a tak, aby donekonečna (a tedy neúnosně) nemohl oddalovat požadavek splnění od povinného subjektu (dlužníka). Smyslem institutu promlčení je čelit vzniku a existenci dlouhotrvajících práv a povinností provázených často i jejich určitou nejistotou, nejasností a pochybností. Má-li možnost promlčení nároku plnit pobídkovou funkci vůči věřiteli, pak zároveň přispívá k tomu, aby dlužník nebyl po časově neomezenou dobu vystaven ze strany věřitele hrozbě podání úspěšné žaloby.

Institut promlčení je upraven v ustanovení § 100 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ObčZ“). Je třeba uvést, že úpravu promlčení obsaženou v ObčZ není možno aplikovat na obchodněprávní vztahy, neboť úprava promlčení v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je úpravou komplexní.

Účel institutu promlčení

Účelem právního institutu promlčení je zejména jakési pobízení věřitele k dostatečné péči o svá práva a včasnost jejich uplatnění v rámci běhu promlčecí doby v případě, kdy dlužník není schopen či ochoten dostát svým závazkům. Samo marné uplynutí promlčecí doby automaticky nevede k zániku právního nároku věřitele. Tento následek má až uplatnění námitky promlčení dlužníkem během řízení před soudem. Pokud dlužník uvedenou námitku neuplatní, nárok věřitele nezaniká, byť promlčecí doba k jeho uplatnění marně uplynula. Tato skutečnost zcela nepochybně vyplývá z ustanovení § 100 odst. 1 ObčZ, dle něhož platí, že: "Právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

Uplatnění námitky promlčení

Ze shora uvedeného vyplývá, že právní nárok věřitele z důvodu promlčení zanikne (resp. se stane nevymahatelným) při kumulativním splnění následujících podmínek:

  1. marné uplynutí promlčecí doby, a

  2. uplatnění námitky promlčení ze strany dlužníka před soudem.

Pokud obě shora uvedené podmínky nejsou kumulativně splněny, nárok věřitele i nadále trvá. Pokud tyto podmínky splněny jsou, nárok věřitele zanikl, a nemůže mu tudíž být soudem přiznán. V případě promlčení nároku věřiteli alespoň zůstane zachováno naturální právo na plnění dlužníkova závazku. Když snad některý dlužník splní svou povinnost, která má charakter naturální obligace (tedy závazku, který je "oslaben“), nemůže se domáhat navrácení tohoto plnění z titulu bezdůvodného obohacení, neboť z jeho strany došlo k plnění dluhu (§ 455 odst. 1 ObčZ stanoví, že "za bezdůvodné obohacení se nepovažuje, bylo-li přijato plnění promlčeného dluhu nebo dluhu neplatného jen pro nedostatek formy“).

Je třeba podotknout, že nejen věřitel, ale i dlužník jsou povinni řádně pečovat o svá práva. Nárok svědčící věřiteli může být promlčen, pokud však dlužník neuplatní své právo a nevznese námitku promlčení, uplynutí promlčecí doby nemá samo o sobě vliv na zánik věřitelova nároku. Na skutečnost, že dlužníkovi vzniklo právo vznést v řízení před soudem námitku promlčení, soud tohoto neupozorní. Soudy sice jsou povinny poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich právech a povinnostech, tato povinnost se však dle ustanovení § 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vztahuje pouze na práva a povinnosti procesní; právo vznést námitku promlčení však charakter procesního práva nemá.

Pouze výjimečně soud k námitce promlčení nepřihlédne, a to v případě, že nastane situace předpokládaná v ustanovení § 107 odst. 3 ObčZ. Podle tohoto ustanovení platí, že: "Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

Nepromlčitelná práva

Ne všechna práva v občanskoprávních vztazích jsou právy promlčitelnými. Dle ustanovení § 100 odst. 2 ObčZ platí, že se "promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.“ Ze shora uvedeného vyplývá, že se nepromlčují práva osobnostní, kterými jsou zejména práva na ochranu osobnosti, života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, jména a projevů osobní povahy, stejně tak je nepromlčitelné i právo domáhat se, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Dále jsou nepromlčitelná osobnostní práva k autorskému dílu dle § 11 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Nepromlčují se též práva z vkladů na vkladních knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech, pokud vkladový vztah trvá.

Promlčecí doba

ObčZ upravuje tzv. obecnou promlčecí dobu, která je zásadně tříletá a aplikuje se v případech, kdy ObčZ nestanoví jinak, a dále pak tzv. promlčecí doby speciální, které mohou být jak delší, tak i kratší než tříletá obecná promlčecí doba.

ObčZ rozlišuje následující zvláštní promlčecí doby:

  1. Právo na náhradu škody – upravené v ustanovení § 106 ObčZ. Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (subjektivní promlčecí doba). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (objektivní promlčecí doba). V případě škody na zdraví se použije pouze dvouletá subjektivní promlčecí doba. U škody na zdraví je navíc třeba vycházet ze skutečnosti, že se nejedná o nárok jednotlivý, ale o více nároků dílčích (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 1 Cz 23/83 ze dne 29. 7. 1983: "Poškozenému může vzniknout ze škodné události v případě pozdějšího zhoršení již ustáleného zdravotního stavu i další nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Takový nárok je třeba posuzovat z hlediska promlčení samostatně jako nárok se samostatnou subjektivní promlčecí dobou a rozdílným počátkem jejího běhu. Nelze tu paušálně vycházet z toho, že promlčecí doba k vykonání práva na náhradu za ztížení společenského uplatnění začíná běžet prvního dne po skončení pracovní neschopnosti poškozeného.“).

    Jestliže škoda vznikla porušením právní povinnosti v důsledku poskytnutí, nabídnutí nebo přislíbení úplatku jiným než poškozeným, anebo v důsledku přímého nebo nepřímého vyžadování úplatku od poškozeného, právo na náhradu takto vzniklé škody se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (subjektivní promlčecí doba), nejdéle však za deset let ode dne, kdy došlo ke korupčnímu jednání (objektivní promlčecí doba).

  2. Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení – upravené v § 107 ObčZ. Uvedené právo se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil ( subjektivní promlčecí doba). K otázce běhu subjektivní promlčecí doby se vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Odo 83/2004 ze dne 20. 10. 2004 následovně: "Je-li kupní smlouva neplatná proto, že jejím předmětem byla odcizená věc, začíná kupujícímu běžet subjektivní promlčecí doba k vydání bezdůvodného obohacení v podobě vrácení zaplacené kupní ceny prodávajícím už ode dne, kdy se od orgánů činných v trestním řízení dozvěděl, že mu byla prodána odcizená věc; vědomost kupujícího o tom, kdo je vlastníkem věci, a okolnost, kdy bylo vydáno usnesení o vrácení věci jejímu vlastníku, jsou pro určení počátku běhu této promlčecí doby bez významu.

    Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (objektivní promlčecí doba).

  3. Právo z přepravy – upravené v § 108 ObčZ. Uvedené právo se promlčí za jeden rok s výjimkou práv na náhradu škody u přepravy osob.

  4. Právo odpovídající věcnému břemeni – upravené v § 109 ObčZ. Uvedené právo se promlčí, není-li po dobu deseti let vykonáváno.

  5. Právo přiznané pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného

Nahrávám...
Nahrávám...