dnes je 29.3.2024

Input:

Náhrada škody

29.10.2012, , Zdroj: Verlag Dashöfer

15.6.6.1
Náhrada škody

Mgr. Jindřich Šimberský

Právní úprava

Obecná koncepce náhrady škody je upravena v § 373 až § 386 a 757 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Tato obecná úprava je dále modifikována ustanoveními týkajícími se některých smluvních typů, např. u kupní smlouvy § 469 a § 470, u smlouvy o přepravě věci § 622 až § 624, u smlouvy o skladování v § 533 a podobně. Subsidiárně se uplatní ustanovení občanského zákoníku, tj. zákona č. 40/1964 Sb., a to v případech neupravených obchodním zákoníkem. V praxi půjde zejména o náhradu škody způsobené provozní činností podle § 420a občanského zákoníku či škodu způsobenou provozem dopravních prostředků podle § 427 a násl. téhož předpisu.

Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu v obchodněprávních vztazích je koncipována odlišně od obecné úpravy zakotvené v § 420 občanského zákoníku. Obchodní zákoník vychází z premisy, dle které podnikatel je profesionál a podnikatelskou činnost vykonává dobrovolně, z čehož se následně dovozuje, že je povinen snášet vyšší míru rizika, a to i s ohledem na zájmy věřitelů. Stanoví-li občanský zákoník jako předpoklad pro vznik odpovědnosti za škodu zavinění za porušení právní povinnosti, obchodní zákoník je založen na zásadě objektivní odpovědnosti s tím, že se připouští liberační důvody; zavinění se tedy nezkoumá. Porušení právní povinnosti přitom může vyplývat jak ze smlouvy, tak z právního předpisu.

Dikce obecného ustanovení § 373 obchodního zákoníku upravující odpovědnost za škodu zní cit.: "Kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.“

Vznik povinnosti k náhradě škody tedy vyžaduje splnění těchto podmínek: (i) musí dojít k porušení povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu, (ii) musí dojít ke vzniku škody, (iii) musí existovat příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením této povinnosti, a konečně (iv) nedošlo k prokázání liberačních důvodů.

Okolnosti vylučující odpovědnost

Liberační důvody, tzn. okolnosti vylučující odpovědnost, jsou upraveny v § 374 obchodního zákoníku a jejich smyslem je korigovat objektivní odpovědnost v případech, ve kterých by její aplikace vedla k nepřiměřeně tvrdému postihu škůdce. Zákon definuje okolnost vylučující odpovědnost za škodu jako překážku, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, přičemž k tomuto vymezení přistupují ještě další požadavky. Jednak musí jít o takovou překážku, u které nelze rozumně předpokládat, že by ji nebo její následky povinná strana odvrátila či překonala, a dále musí být naplněn požadavek nepředvídatelnosti takové překážky v době vzniku závazku. Uvedené je nutno vykládat z objektivního hlediska. K okolnostem vylučujícím odpovědnost se navíc přihlíží jen po dobu, po kterou shora uvedená překážka trvá.

Zákon výslovně uvádí, že liberačních důvodů se nemůže dovolat škůdce, který porušil svou povinnost teprve v době, kdy již byl v prodlení se svým závazkem. Toto pravidlo se uplatní i v případě, že překážka, která bránila povinné straně splnit svoji povinnost, vznikla z jejích hospodářských poměrů. Oběma zásadám je společné, že podnikatel vykonává svou podnikatelskou činnost jako profesionál a při sjednávání závazků by měl zvažovat příslušná rizika a svou schopnost těmto závazkům dostát. Pokud už se podnikatel dostane do situace, kdy měl smluvené plnění poskytnout, nemůže jít tato skutečnost k tíži věřitelů.

Od liberačních důvodů, které náleží do sféry škůdce, je třeba odlišovat situace, kdy nesplnění povinností povinnou stranou bylo způsobeno jednáním poškozeného, resp. nedostatkem jeho součinnosti. V takovém případě podle § 376 obchodního zákoníku platí, že nárok na náhradu škody poškozenému nenáleží. V praxi však někdy bývá poměrně složité toto prokázat, neboť takové jednání poškozeného musí být zásadní příčinou nesplnění povinnosti povinné strany, těchto příčin často bývá vícero. Od tohoto ustanovení se nelze ve smlouvě odchýlit.

Dodavatel, který podniká v oblasti pěstování pšenice, se zavázal dodat odběrateli sjednané množství pšenice. Pšenici nedodal, neboť v předmětném roce byla extrémní neúroda. Odběratel, který se zavázal coby dodavatel pšenici dodat svým odběratelům, byl nucen narychlo zajistit náhradní dodávku pšenice, kterou nakoupil od jiného dodavatele, ovšem za vyšší cenu. Původního dodavatele pak zažaloval o náhradu škody, která se rovnala rozdílu mezi skutečně zaplacenou cenu náhradnímu dodavateli a cenou sjednanou s původním dodavatelem. Původní dodavatel se v soudním řízení bránil námitkou, že neúroda je liberačním důvodem a za škodu tak nenese odpovědnost. Soud přiznal nárok na náhradu škody odběrateli a neúrodu coby liberační důvod neuznal. Původní dodavatel totiž mohl neúrodu předvídat, navíc mohl závazek splnit tím, že by on sám zajistil náhradní dodávku odběrateli.

Uplatnění liberačního důvodu, tedy okolnost vylučující odpovědnost, nemá vliv na povinnost zaplatit smluvní pokutu sjednanou pro případ porušení závazku. Může se tedy stát, že povinná strana se zbaví závazku uhradit škodu, pokud prokáže existenci vylučující odpovědnost, povinnosti uhradit smluvní pokutu se však zprostit nemůže. Soud by jedině mohl uplatnit své moderační právo a smluvní pokutu přiměřeně snížit.

Způsob náhrady škody

Ustanovení § 378 obchodního zákoníku uvádí jako preferovaný způsob náhrady škody kompenzaci v penězích, pokud o to však poškozená strana požádá a je-li to možné a obvyklé, nahrazuje se škoda uvedením v předchozí stav. Tento způsob náhrady si lze dohodou sjednat i v případě absence požadavku obvyklosti.

Koncepce náhrady škody stojí na zásadě, že se nahrazuje skutečná škoda a ušlý zisk. Toto pravidlo je v obecné rovině modifikováno v tom smyslu, že se nenahrazuje nepředvídatelná škoda, tj. škoda, která ve smyslu § 379 obchodního zákoníku převyšuje škodu, kterou v době sjednání závazku povinná strana předvídala jako možný důsledek porušení své povinnosti nebo kterou bylo možno předvídat, a to s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala, resp. měla při obvyklé péči znát.

Skutečná škoda

Na tomto místě je třeba řádně vymezit, co se vlastně škodou rozumí. Z judikatorní praxe vyplývá, že škoda je zejména (i) zásah do majetkové sféry poškozeného a zmenšení jeho majetku, dále (ii) oslabení či ztráta majetkového práva či (iii) náklady, které by poškozeným nemusely být vynaloženy, nebýt jednání škůdce. Za škodu se výslovně považují i marně vynaložené náklady v důsledku škodní události. V této souvislosti je nutné upozornit na skutečnost, že uplatnit lze pouze náhradu takové škody, která reálně vznikla – byla-li poškozena nějaká věc, lze požadovat náhradu ve výši odpovídající hodnotě poškození, vzniknou-li s tímto poškozením další náklady, lze je požadovat až po jejich uhrazení.

Dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 987/2001

Zaměstnavateli vznikne škoda spočívající v tom, že mu jeho dlužník neuhradí pohledávku z občanskoprávních, obchodních nebo jiných právních vztahů, teprve tehdy, stala-li se pohledávka – objektivně vzato – nevymahatelnou, tedy jestliže se zaměstnavatel nemůže úspěšně domoci uspokojení své pohledávky ani od dlužníka, ani od tzv. náhradního dlužníka z důvodu zajištění pohledávky (bylo-li

Nahrávám...
Nahrávám...