Náhrada škody

15.6.6.1

Náhrada škody

Mgr. Jindřich Šimberský

 NahoruPrávní úprava

Obecná koncepce náhrady škody je upravena v § 373 až § 386 a 757 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Tato obecná úprava je dále modifikována ustanoveními týkajícími se některých smluvních typů, např. u kupní smlouvy § 469 a § 470, u smlouvy o přepravě věci § 622 až § 624, u smlouvy o skladování v § 533 a podobně. Subsidiárně se uplatní ustanovení občanského zákoníku, tj. zákona č. 40/1964 Sb., a to v případech neupravených obchodním zákoníkem. V praxi půjde zejména o náhradu škody způsobené provozní činností podle § 420a občanského zákoníku či škodu způsobenou provozem dopravních prostředků podle § 427 a násl. téhož předpisu.

 NahoruOdpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu v obchodněprávních vztazích je koncipována odlišně od obecné úpravy zakotvené v § 420 občanského zákoníku. Obchodní zákoník vychází z premisy, dle které podnikatel je profesionál a podnikatelskou činnost vykonává dobrovolně, z čehož se následně dovozuje, že je povinen snášet vyšší míru rizika, a to i s ohledem na zájmy věřitelů. Stanoví-li občanský zákoník jako předpoklad pro vznik odpovědnosti za škodu zavinění za porušení právní povinnosti, obchodní zákoník je založen na zásadě objektivní odpovědnosti s tím, že se připouští liberační důvody; zavinění se tedy nezkoumá. Porušení právní povinnosti přitom může vyplývat jak ze smlouvy, tak z právního předpisu.

Vznik povinnosti k náhradě škody tedy vyžaduje splnění těchto podmínek: (i) musí dojít k porušení povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu, (ii) musí dojít ke vzniku škody, (iii) musí existovat příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením této povinnosti, a konečně (iv) nedošlo k prokázání liberačních důvodů.

 NahoruOkolnosti vylučující odpovědnost

Liberační důvody, tzn. okolnosti vylučující odpovědnost, jsou upraveny v § 374 obchodního zákoníku a jejich smyslem je korigovat objektivní odpovědnost v případech, ve kterých by její aplikace vedla k nepřiměřeně tvrdému postihu škůdce. Zákon definuje okolnost vylučující odpovědnost za škodu jako překážku, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, přičemž k tomuto vymezení přistupují ještě další požadavky. Jednak musí jít o takovou překážku, u které nelze rozumně předpokládat, že by ji nebo její následky povinná strana odvrátila či překonala, a dále musí být naplněn požadavek nepředvídatelnosti takové překážky v době vzniku závazku. Uvedené je nutno vykládat z objektivního hlediska. K okolnostem vylučujícím odpovědnost se navíc přihlíží jen po dobu, po kterou shora uvedená překážka trvá.

Zákon výslovně uvádí, že liberačních důvodů se nemůže dovolat škůdce, který porušil svou povinnost teprve v době, kdy již byl v prodlení se svým závazkem. Toto pravidlo se uplatní i v případě, že překážka, která bránila povinné straně splnit svoji povinnost, vznikla z jejích hospodářských poměrů. Oběma zásadám je společné, že podnikatel vykonává svou podnikatelskou činnost jako profesionál a při sjednávání závazků by měl zvažovat příslušná rizika a svou schopnost těmto závazkům dostát. Pokud už se podnikatel dostane do situace, kdy měl smluvené plnění poskytnout, nemůže jít tato skutečnost k tíži věřitelů.

Od liberačních důvodů, které náleží do sféry škůdce, je třeba odlišovat situace, kdy nesplnění povinností povinnou stranou bylo způsobeno jednáním poškozeného, resp. nedostatkem jeho součinnosti. V takovém případě podle § 376 obchodního zákoníku platí, že nárok na náhradu škody poškozenému nenáleží. V praxi však někdy bývá poměrně složité toto prokázat, neboť takové jednání poškozeného musí být zásadní příčinou nesplnění povinnosti povinné strany, těchto příčin často bývá vícero. Od tohoto ustanovení se nelze ve smlouvě odchýlit.

 NahoruZpůsob náhrady škody

Ustanovení § 378 obchodního zákoníku uvádí jako preferovaný způsob náhrady škody kompenzaci v penězích, pokud o to však poškozená strana požádá a je-li to možné a obvyklé, nahrazuje se škoda uvedením v předchozí stav. Tento způsob náhrady si lze dohodou sjednat i v případě absence požadavku obvyklosti.

Koncepce náhrady škody stojí na zásadě, že se nahrazuje skutečná škoda a ušlý zisk. Toto pravidlo je v obecné rovině modifikováno v tom smyslu, že se nenahrazuje nepředvídatelná škoda, tj. škoda, která ve smyslu § 379 obchodního zákoníku převyšuje škodu, kterou v době sjednání závazku povinná strana předvídala jako možný důsledek porušení své povinnosti nebo kterou bylo možno předvídat, a to s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala, resp. měla při obvyklé péči znát.

 NahoruSkutečná škoda

Na tomto místě je třeba řádně vymezit, co se vlastně škodou rozumí. Z judikatorní praxe vyplývá, že škoda je zejména (i) zásah do majetkové sféry poškozeného a zmenšení jeho majetku, dále (ii) oslabení či ztráta majetkového práva či (iii) náklady, které by poškozeným nemusely být vynaloženy, nebýt jednání škůdce. Za škodu se výslovně považují i marně vynaložené náklady v důsledku škodní události. V této souvislosti je nutné upozornit na skutečnost, že uplatnit lze pouze náhradu takové škody, která reálně vznikla – byla-li poškozena nějaká věc, lze požadovat náhradu ve výši odpovídající hodnotě poškození, vzniknou-li s tímto poškozením další náklady, lze je požadovat až po jejich uhrazení.