dnes je 9.8.2022

Input:

Promlčení v obchodním právu

10.2.2010, Zdroj: Verlag Dashöfer

15.4.9.2
Promlčení v obchodním právu

Právní úprava promlčení

Podstata promlčení tkví v tom, že marným uplynutím zákonem stanovené lhůty určité právo nemůže být vykonáno, a to pouze za předpokladu, že se oprávněná strana promlčení takového práva dovolá. Institut promlčení je pro obchodní závazkové vztahy upraven v ust. § 387 obchodního zákoníku. Promlčení je vedle obchodního zákoníku upraveno také v občanském zákoníku, nicméně tato právní úprava se na obchodní závazkové vztahy (rozuměj vztahy podřízené režimu obchodního zákoníku) nepoužije, neboť obchodní zákoník obsahuje ucelenou úpravu tohoto institutu a subsidiární (tj. podpůrné) použití občanského zákoníku vylučuje.

Právní úprava promlčení má ryze kogentní charakter a strany se od ní nemohou dohodou odchýlit nebo ji zcela vyloučit. Jakákoliv dohoda odporující zákonným ustanovením by tak byla absolutně neplatná.

"Je-li právní vztah plynoucí z nájemní smlouvy vztahem obchodněprávním, pak i otázku promlčení nároků plynoucích z tohoto vztahu je nutno posuzovat podle ustanovení obchodního zákoníku.“

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 215/2007

Předmět promlčení

Předmětem promlčení podle obchodního zákoníku mohou být všechna práva z obchodních závazkových vztahů (s výjimkou práva vypovědět smlouvu na dobu neurčitou) ve smyslu ust. § 261 a § 262 obchodního zákoníku. Ve všech ostatních případech se použije právní úprava obsažená v občanském zákoníku. Vzhledem ke kogentní povaze ustanovení není také možné, aby si strany vzájemnou dohodou rozsah práv z promlčení rozšířily.

V ust. § 387 odst. 3 ObchZ pak nalezneme výjimku ze zásady, že se promlčení posuzuje u každého práva samostatně. Předmětem promlčení jsou podle tohoto ustanovení práva z finančního zajištění a ujednání o něm. K promlčení těchto práv může dojít teprve uplynutím promlčecí doby pro poslední z pohledávek finančního charakteru zajištěnou finančním zajištěním.

Námitka promlčení

S promlčením práva není v žádném případě spojen jeho zánik. Promlčením dochází pouze k oslabení práva (toto právo dále existuje, a to v podobě tzv. naturální obligace) a promlčené právo na splnění určité povinnosti nemůže být, pokud dojde ke vznesení námitky promlčení, přiznáno soudem.

Na rozdíl od tzv. prekluze, kdy dochází k zániku práva v důsledku toho, že nebylo ve stanovené lhůtě uplatněno, k promlčení soud nepřihlíží z úřední povinnosti a je tedy nutné, aby oprávněná strana vznesla po uplynutí promlčecí doby tzv. námitku promlčení. Bude-li tedy u soudu uplatněna promlčená pohledávka, soud ji přizná nebo uzná, leda by oprávněná strana promlčení namítla. V tomto smyslu je také konstruováno ust. § 389 ObchZ, podle něhož není dlužník oprávněn žádat zpět plnění, jež poskytl po uplynutí promlčecí lhůty, a to i když v době plnění nevěděl, že se pohledávka promlčela. Nejednalo by se tedy ze strany dlužníka o plnění bez právního důvodu a ze strany věřitele o bezdůvodné obohacení. Pokud tedy dlužník plnil na promlčený dluh, plnil tak po právu a v žádném případě není oprávněn požadovat vrácení takového plnění.

Práva vznést námitku promlčení se nelze platně vzdát, neboť by se jednalo o rozpor s kogentní úpravou obchodního zákoníku.

Účinky promlčení

U promlčení je vždy třeba rozlišovat, zda se jedná o právo na plnění či o právo uskutečnit určitý právní úkon.

Právo na plnění

Právo na plnění se promlčí po uplynutí stanovené promlčecí lhůty za předpokladu, že oprávněná strana promlčení namítne. V takovém případě soud (popř. rozhodce) právo přiznat nemůže. Námitka promlčení však výjimečně může být neúčinná, i když je vznesena po uplynutí promlčecí doby. Jde o výjimky upravené v ust. § 388 odst. 2 ObchZ pro případ tzv. obrany nebo započtení. Obranou rozumíme takové uplatnění práva, které způsobí zánik nebo nevymahatelnost práva uplatněného druhou stranou v soudním či rozhodčím řízení. K neúčinnosti námitky promlčení je však nutné, aby se obě dotčená práva vztahovala k téže smlouvě či smlouvám uzavřeným na základě jednoho jednání nebo několika souvisejících jednání, nebo aby promlčené právo mohlo být použito k započtení vůči nároku uplatněnému druhou stranou kdykoli před uplynutím promlčecí doby.

Právo uskutečnit právní úkon

Pakliže u práva uskutečnit určitý právní úkon strana, která je povinna určitý úkon strpět, po uplynutí promlčecí doby namítne promlčení druhé straně, tj. straně, která je oprávněná takovýto úkon jednostranným projevem vůle uskutečnit, účinky tohoto úkonu vůči straně, která promlčení namítla, nenastanou a právní úkon tak bude neúčinný. V praxi se bude nejčastěji jednat o právo odstoupit od smlouvy či právo započítat pohledávku.

Promlčecí doba

Promlčecí dobou rozumíme lhůtu, jejímž uplynutím vzniká oprávněné straně nárok vznést námitku promlčení, na základě níž nemůže soud či rozhodce přiznat promlčené právo. Dle úpravy obchodního zákoníku činí obecná promlčecí doba čtyři roky. Jedná se o lhůtu podpůrnou, která platí, pokud zákon (tj. obchodní zákoník či jiný právní předpis) nestanoví promlčecí dobu jinou, tedy zvláštní.

Zvláštní promlčecí doba je upravena např. v ust. § 398 ObchZ pro právo na náhradu škody. Podle toho ustanovení počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě (tzv. subjektivní promlčecí doba, jejíž délka odpovídá obecné čtyřleté promlčecí době, ale počátek jejího běhu závisí na subjektivní okolnosti spočívající v tom, že se poškozený dozvěděl nebo mohl dovědět o škodní události), přičemž tvoří-li nárok na náhradu škody nedělitelný celek, promlčecí doba začíná běžet teprve tehdy, až se poškozený dozví o celé škodě. Nejpozději pak promlčecí doba skončí uplynutím deseti let od porušení povinnosti (tzv. objektivní promlčecí doba, která je nezávislá na vědomosti poškozeného).

Obchodní zákoník

Nahrávám...
Nahrávám...