15.4.9.1
Promlčení v občanském právu
Čas je veličinou, která hraje v lidském životě roli naprosto
zásadní. Jelikož právo je normativním systémem, jehož účelem je právě regulace
lidského jednání, musí účinky běhu času nepochybně respektovat. Jedním z
právních institutů, který upravuje vliv běhu času na právní postavení účastníků
občanskoprávních vztahů, je institut promlčení. Je třeba podotknout, že
promlčení není výlučně institutem práva občanského, operují s ním například i
právo obchodní, či dokonce právo trestní.
NahoruVýznam institutu promlčení
K významu promlčení v občanskoprávních vztazích se vyjadřoval
nejeden právní teoretik. Velmi trefně pak tento význam specifikoval Nejvyšší
soud ČR ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Odo 918/2006 ze dne 18. 6. 2008,
když konstatoval následující: "Cílem právní úpravy institutu promlčení v
občanskoprávních vztazích je pobízet oprávněný subjekt (věřitele) pod určitou
sankcí k tomu, aby vykonal svá práva včas, tj. v přiměřených – promlčecích –
dobách u soudu a tak, aby donekonečna (a tedy neúnosně) nemohl oddalovat
požadavek splnění od povinného subjektu (dlužníka). Smyslem institutu promlčení
je čelit vzniku a existenci dlouhotrvajících práv a povinností provázených
často i jejich určitou nejistotou, nejasností a pochybností. Má-li možnost
promlčení nároku plnit pobídkovou funkci vůči věřiteli, pak zároveň přispívá k
tomu, aby dlužník nebyl po časově neomezenou dobu vystaven ze strany věřitele
hrozbě podání úspěšné žaloby.“
Institut promlčení je upraven v ustanovení § 100 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ObčZ“).
Je třeba uvést, že úpravu promlčení obsaženou v ObčZ není možno aplikovat na
obchodněprávní vztahy, neboť úprava promlčení v zákoně č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je úpravou komplexní.
NahoruÚčel institutu promlčení
Účelem právního institutu promlčení je zejména jakési pobízení
věřitele k dostatečné péči o svá práva a včasnost jejich uplatnění v rámci běhu
promlčecí doby v případě, kdy dlužník není schopen či ochoten dostát svým
závazkům. Samo marné uplynutí promlčecí doby automaticky nevede k zániku
právního nároku věřitele. Tento následek má až uplatnění námitky
promlčení dlužníkem během řízení před soudem. Pokud dlužník uvedenou
námitku neuplatní, nárok věřitele nezaniká, byť promlčecí doba k jeho uplatnění
marně uplynula. Tato skutečnost zcela nepochybně vyplývá z ustanovení § 100 odst. 1 ObčZ, dle něhož
platí, že: "Právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně
stanovené (§ 101 až 110). K
promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník
promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.“
NahoruUplatnění námitky promlčení
Ze shora uvedeného vyplývá, že právní nárok věřitele z důvodu
promlčení zanikne (resp. se stane nevymahatelným) při kumulativním splnění
následujících podmínek:
-
marné uplynutí promlčecí doby, a
-
uplatnění námitky promlčení ze strany dlužníka před
soudem.
Pokud obě shora uvedené podmínky nejsou kumulativně splněny, nárok
věřitele i nadále trvá. Pokud tyto podmínky splněny jsou, nárok věřitele
zanikl, a nemůže mu tudíž být soudem přiznán. V případě promlčení nároku
věřiteli alespoň zůstane zachováno naturální právo na plnění dlužníkova
závazku. Když snad některý dlužník splní svou povinnost, která má charakter
naturální obligace (tedy závazku, který je "oslaben“), nemůže se domáhat
navrácení tohoto plnění z titulu bezdůvodného obohacení, neboť z jeho strany
došlo k plnění dluhu (§ 455 odst. 1
ObčZ stanoví, že "za bezdůvodné obohacení se nepovažuje, bylo-li
přijato plnění promlčeného dluhu nebo dluhu neplatného jen pro nedostatek
formy“).
Je třeba podotknout, že nejen věřitel, ale i dlužník jsou povinni
řádně pečovat o svá práva. Nárok svědčící věřiteli může být promlčen, pokud
však dlužník neuplatní své právo a nevznese námitku promlčení, uplynutí
promlčecí doby nemá samo o sobě vliv na zánik věřitelova nároku. Na skutečnost,
že dlužníkovi vzniklo právo vznést v řízení před soudem námitku promlčení, soud
tohoto neupozorní. Soudy sice jsou povinny poskytnout účastníkům řízení poučení
o jejich právech a povinnostech, tato povinnost se však dle ustanovení § 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vztahuje
pouze na práva a povinnosti procesní; právo vznést námitku promlčení však
charakter procesního práva nemá.
Pouze výjimečně soud k námitce promlčení nepřihlédne, a to v
případě, že nastane situace předpokládaná v ustanovení § 107 odst. 3 ObčZ. Podle tohoto
ustanovení platí, že: "Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy
povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce
promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení
namítat.“
NahoruNepromlčitelná práva
Ne všechna práva v občanskoprávních vztazích jsou právy
promlčitelnými. Dle ustanovení § 100 odst. 2 ObčZ platí, že se "promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není
dotčeno ustanovení § 105. Zástavní práva se nepromlčují
dříve, než zajištěná pohledávka.“ Ze shora uvedeného vyplývá, že se
nepromlčují práva osobnostní, kterými jsou zejména práva na ochranu osobnosti,
života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, jména a
projevů osobní povahy, stejně tak je nepromlčitelné i právo domáhat se, aby
bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti, aby byly
odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Dále jsou nepromlčitelná osobnostní práva k autorskému dílu dle § 11 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech
souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon),
ve znění pozdějších předpisů. Nepromlčují se též práva z vkladů na vkladních
knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech, pokud vkladový vztah
trvá.
NahoruPromlčecí doba
ObčZ upravuje tzv. obecnou promlčecí dobu, která je zásadně tříletá a aplikuje se v případech, kdy ObčZ nestanoví jinak, a dále pak tzv. promlčecí doby speciální, které mohou být jak delší, tak i kratší
než tříletá obecná promlčecí doba.
ObčZ rozlišuje následující zvláštní promlčecí doby:
-
Právo na náhradu škody – upravené v ustanovení § 106 ObčZ. Právo na náhradu škody se
promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za
ni odpovídá (subjektivní promlčecí doba). Nejpozději se právo na náhradu
škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let
ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (objektivní promlčecí doba).
V případě škody na zdraví se použije pouze dvouletá subjektivní promlčecí doba.
U škody na zdraví je navíc třeba vycházet ze skutečnosti, že se nejedná o nárok
jednotlivý, ale o více nároků dílčích (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci
sp. zn. 1 Cz 23/83 ze dne 29. 7. 1983: "Poškozenému může vzniknout ze škodné
události v případě pozdějšího zhoršení již ustáleného zdravotního stavu i další
nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Takový nárok je třeba
posuzovat z hlediska promlčení samostatně jako nárok se samostatnou subjektivní
promlčecí dobou a rozdílným počátkem jejího běhu. Nelze tu paušálně vycházet z
toho, že promlčecí doba k vykonání práva na náhradu za ztížení společenského
uplatnění začíná běžet prvního dne po skončení pracovní neschopnosti
poškozeného.“).
Jestliže škoda vznikla porušením právní povinnosti v důsledku poskytnutí, nabídnutí nebo přislíbení úplatku jiným než poškozeným,
anebo v důsledku přímého nebo nepřímého vyžadování úplatku od poškozeného,
právo na náhradu takto vzniklé škody se promlčí za tři roky ode dne, kdy se
poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (subjektivní promlčecí
doba), nejdéle však za deset let ode dne, kdy došlo ke korupčnímu jednání
(objektivní promlčecí doba).
- Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení –
upravené v § 107 ObčZ. Uvedené právo se promlčí za
dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a
kdo se na jeho úkor obohatil ( subjektivní promlčecí doba). K otázce běhu
subjektivní promlčecí doby se vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ve věci
sp. zn. 33 Odo 83/2004 ze dne 20. 10. 2004 následovně: "Je-li kupní smlouva
neplatná proto, že jejím předmětem byla odcizená věc, začíná kupujícímu běžet
subjektivní promlčecí doba k vydání bezdůvodného obohacení v podobě vrácení
zaplacené kupní ceny prodávajícím už ode dne, kdy se od orgánů činných v
trestním řízení dozvěděl, že mu byla prodána odcizená věc; vědomost kupujícího
o tom, kdo je vlastníkem věci, a okolnost, kdy bylo vydáno usnesení o vrácení
věci jejímu vlastníku, jsou pro určení počátku běhu této promlčecí doby bez
významu.“
Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let
ode dne, kdy k němu došlo (objektivní promlčecí doba).
-
Právo z přepravy – upravené v § 108 ObčZ. Uvedené právo se promlčí za jeden rok s výjimkou práv na náhradu škody u přepravy osob.
-
Právo odpovídající věcnému břemeni – upravené v § 109 ObčZ. Uvedené právo se promlčí, není-li po dobu deseti let vykonáváno.
-
Právo přiznané pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného
…