Právní úprava soukromoprávních závazkových vztahů

15.4.2.4

Právní úprava soukromoprávních závazkových vztahů

Stěžejním předmětem této publikace jsou vzory jednotlivých typů závazkových vztahů – smluv. Současně tato publikace odděleně upravuje mimo jiné dva základní celky soukromoprávních smluv, jimiž jsou smlouvy uzavírané podle občanského zákoníku a smlouvy uzavírané podle zákoníku obchodního. Pro bližší pochopení vzájemného poměru mezi těmito typy závazkových vztahů je nezbytné ve stručnosti popsat jejich základní vymezení, prameny právní úpravy a v neposlední řadě i podmínky pro to, aby takové smlouvy mohly být uzavřeny.

 NahoruKogentní a dispozitivní normy

Pro soukromoprávní a zejména smluvní vztahy upravené jak občanským, tak i obchodním zákoníkem je příznačné, že strany těchto vztahů mají při jejich vymezení poměrně vysokou volnost. Do značné míry je tak smluvním stranám umožněno nejen upravit svůj vztah tzv. nepojmenovanou smlouvou (tedy namísto některého z konkrétních smluvních typů upravených občanským či obchodním zákoníkem vytvořit zcela jiný vztah a definovat vzájemná práva a povinnosti z něj vyplývající), ale i v případě využití některého z daných typů smluvních vztahů (např. kupní smlouvy) se strany mohou do značné míry od obecné právní úpravy odchýlit, tedy dohodnout se na jiném vymezení vzájemných práv a povinností, než jaké je v příslušném právním předpisu obsaženo. V této souvislosti hovoříme o tzv. kogentních a dispozitivních normách.

Jako kogentní právní normy jsou označovány normy, od nichž se strany nemohou svou dohodou odchýlit, tedy nemohou si sjednat ve své smlouvě úpravu odlišnou oproti tomu, co kogentní právní normy stanoví. To, zda je konkrétní právní norma normou kogentní, vyplývá buď z jejího textu (kde bývá výslovně stanoveno, že se strany od konkrétního obsahu normy nemohou odchýlit, či například že se od ní nemohou odchýlit v neprospěch jedné ze smluvních stran, a podobně), nebo z výslovného uvedení takové normy ve výčtu norem, od kterých se strany nemohou odchýlit (příkladem lze uvést § 263 obchodního zákoníku, který obsahuje výčet kogentních norem obsažených v obchodním zákoníku), případně je nutné dovodit výkladem.

Oproti tomu dispozitivní normy jsou takové, u kterých je sice obsah normy v právním předpisu vymezen, strany se však mohou od tohoto obsahu svou dohodou odchýlit. Právní úprava obsažená v takové dispozitivní normě se tak použije pouze tehdy, pokud se strany na jiné úpravě svých vzájemných práv a povinností nedohodnou.

 NahoruSmlouvy podle občanského zákoníku

Občanský zákoník je základní právní normou pro oblast soukromoprávních vztahů. Právní úprava v něm použitá se použije na všechny soukromoprávní vztahy, včetně vztahů smluvních, pokud nejsou takové vztahy upraveny jinými právními předpisy. I v takovém případě se však právní úprava obsažená v občanském zákoníku použije, pokud právní úprava obsažená v jiném právním předpisu není komplexní, tedy pokud jí nejsou některé dílčí otázky související s takovým právním vztahem upraveny.

Právní úprava obsažená v občanském zákoníku je primárně zaměřena na fyzické osoby – nepodnikatele. Ve srovnání s úpravou obsaženou v obchodním zákoníku má tak více kogentní charakter, což na jednu stranu fakticky omezuje strany ve smluvní volnosti, na stranu druhou je však i v důsledku tohoto omezení chráněno "rovnovážné“ právní postavení obou stran a strany jsou tak více chráněny před tím, aby si ve své smlouvě sjednaly vzájemná práva a povinnosti způsobem nepřiměřeně znevýhodňujícím jednu ze smluvních stran.

 NahoruSmlouvy podle obchodního zákoníku

Velmi zjednodušeně lze smluvní vztahy upravené obchodním zákoníkem vymezit jako vztahy mezi podnikateli. To znamená, že o tom, zda bude na konkrétní právní vztah aplikována úprava obsažená v obchodním zákoníku, rozhoduje obvykle především to, zda takovou smlouvu uzavírají podnikatelé při své podnikatelské činnosti.

Oproti právní úpravě obsažené v občanském zákoníku mají smluvní strany při uzavírání smluv podle obchodního zákoníku více smluvní volnosti, naprostá většina právních ustanovení obsažených v obchodním zákoníku má tzv. dispozitivní charakter. Tento přístup odráží fakt, že je tato právní úprava primárně zaměřena na podnikatele, u kterých se předpokládá vyšší míra odbornosti při formulování smlouvy a které tak není potřeba chránit zbytečně širokým vymezením okruhu tzv. kogentních norem. Navíc je u obchodního zákoníku jednodušší vymezit, které normy jsou normami dispozitivními a které naopak normami kogentními, když obchodní zákoník obsahuje ve svém § 263 výslovný výčet kogentních ustanovení.

Mnoho různých právních vztahů vznikajících podle obchodního zákoníku není obchodním zákoníkem upraveno komplexně a i pro tyto právní vztahy se tak použije občanský zákoník. To je v některých případech v obchodním zákoníku přímo předvídáno v názvech jednotlivých oddílů, které v těchto případech bývají označovány jako "některá ustanovení o...“ (např. v § 300 a následujících upravená "některá ustanovení o smluvní pokutě“ a podobně). V těchto i dalších případech (z nichž některé dovozuje až výkladová praxe) je tak pro zjištění práv a povinností smluvních stran fakticky nutné spojit právní úpravu obsaženou v občanském i obchodním zákoníku.

 NahoruRozdíly právních úprav

Rozlišování toho, jaký z uvedených zákoníků konkrétní smluvní vztah upravuje, může mít v praxi mimořádný význam. Přes zdánlivou podobnost obou právních úprav totiž obchodní zákoník vykazuje ve srovnání s občanským zákoníkem celou řadu odlišností, jejichž praktický dopad může být zcela zásadní. Pouze příkladem (když podrobný výčet odlišností by přesahoval rámec této kapitoly) lze uvést následující:

• občanský i obchodní zákoník vymezují zcela rozdílné délky promlčecí doby, tedy doby, po jejímž uplynutí (a při splnění dalších podmínek) nelze právo úspěšně uplatnit u soudu. V některých souvislostech navíc občanský zákoník rozlišuje promlčecí doby subjektivní (pro které je rozhodující okamžik, kdy se oprávněný o svém právu dozvěděl) a objektivní (odvislé od toho, kdy právo vzniklo), zatímco obchodní zákoník i pro tyto případy definuje pouze jednu délku promlčecí doby (typicky v případě promlčení nároku na náhradu škody);

• rozdíly panují i ohledně výše úroků z prodlení (k tomu viz výše uvedené příklady);

• podstatný rozdíl dále spočívá i v institutu tzv. nabytí vlastnictví od nevlastníka, který umožňuje, aby se kupující stal vlastníkem věci i tehdy, pokud sám prodávající jejím vlastníkem nebyl. Zatímco úprava obsažená v obchodním zákoníku nabytí vlastnictví od nevlastníka umožňuje, občanský zákoník vychází striktně ze zásady, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má, a nic takového tedy nepřipouští. To je ostatně důvod, proč od nevlastníka nelze nabýt vlastnictví k nemovitosti (když smlouvy o převodu nemovitosti jsou vždy upraveny výlučně občanským zákoníkem);

• větší či menší rozdíly mezi oběma právními úpravami lze nalézt prakticky ve všech ostatních institutech tzv. obecné části úpravy závazkových vztahů, včetně institutů smluvní pokuty, ručení, smlouvy o smlouvě budoucí a podobně. Rozdíly lze najít i v úpravách stejně nazvaných smluvních typů (kupní smlouva, smlouva o dílo), stejně jako v obsahově obdobných smluvních typech, které jsou oběma uvedenými právními normami nazvány odlišně (např. smlouva příkazní podle občanského zákoníku ve srovnání se smlouvou mandátní podle obchodního zákoníku, smlouva o půjčce a smlouva o úvěru, a podobně).

Lze shrnout, že ačkoliv občanský a obchodní zákoník upravují obdobné právní vztahy, mezi oběma právními úpravami existují poměrně významné odlišnosti. Na právní postavení smluvních stran tak může mít podle konkrétních okolností mimořádný význam, zda se jejich právní vztah řídí občanským či obchodním zákoníkem.

Vztahy mezi smlouvami podle občanského a obchodního zákoníku

Jakkoliv mohou výše uvedené vztahy a zejména odlišnosti mezi oběma právními úpravami působit na první pohled těžko pochopitelně (zejména přihlédneme-li k tomu, že některé smluvní typy – např. kupní smlouva – jsou pod totožným názvem upraveny jak občanským, tak i obchodním zákoníkem) a může se tak zdát i obtížné zcela jasně rozlišovat mezi situacemi, kdy se na právní vztah použije občanský zákoník a kdy naopak zákoník obchodní, v praxi obvykle u většiny právních vztahů problém s určením aplikovatelných právních předpisů nevzniká. Již v počátku smluvního vztahu totiž bývá aplikovatelný právní předpis určen, a to buď z okolností případu a postavení smluvních stran, nebo výslovně ve smlouvě (když písemné smlouvy ve svých úvodních či naopak závěrečných ustanoveních obvykle výslovně uvádějí, zda se řídí občanským či obchodním zákoníkem). Bez ohledu na to, zda je příslušná právní norma ve smlouvě výslovně identifikována, lze právní režim určit.

Pravidla pro určení aplikovatelného právního předpisu lze s velkým zjednodušením vymezit následovně:

• všechny soukromoprávní smlouvy se řídí občanským zákoníkem, pokud jiný právní předpis či dohoda stran neurčuje něco jiného;

• namísto občanského zákoníku se na vztahy mezi stranami použije obchodní zákoník, pokud jde o právní vztah uzavřený mezi podnikateli při výkonu jejich podnikatelské činnosti, případně mezi státem (či samosprávnou jednotkou) a podnikatelem při výkonu jeho podnikatelské činnosti,…