15.6.4.1
Právní úprava smluv nepojmenovaných
Vzájemné vztahy mezi obchodními partnery jsou v praxi zpravidla
natolik specifické, že stranám nevyhovuje některý ze smluvních typů upravených
v obchodním zákoníku a strany si "sepíší“ smlouvu na míru, přesně podle
vlastních potřeb a specifik daného případu. V právní teorii se takovéto smlouvy
nazývají jako tzv. smlouvy nepojmenované (inominátní) a zejména v obchodním
styku se používají velmi často. Podklad pro uzavření takovéto smlouvy je dán v
ustanovení § 269 odst. 2 obchodního
zákoníku. Podle tohoto ustanovení mohou účastníci uzavřít i takovou
smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy.
Podmínkou uzavření takové smlouvy ale je, aby si smluvní strany
dostatečně dohodly předmět svých závazků. Pokud si strany dostatečně předmět
svých závazků neurčí, smlouva uzavřena nebude.
Pro vzájemná práva a povinnosti smluvních stran je určující obsah
uzavřené nepojmenované smlouvy. Vždy je tedy třeba při přípravě smlouvy
klást velký důraz na to, aby všechna práva a povinnosti smluvních stran byly co
nejpodrobněji ve smlouvě sjednány a předešlo se tak zbytečným sporům. Pokud by
si strany některé otázky ve smlouvě neupravily, bude třeba aplikovat ustanovení § 853 obchodního zákoníku, podle kterého
se použije v takovém případě ustanovení obchodního a občanského zákoníku, které
je svým obsahem a účelem nejbližší.
Pokud jde o proces uzavírání smlouvy, promlčení práv a důsledky
porušení smluvních povinností, řídí se nepojmenovaná smlouva (pokud je uzavřena
mezi podnikateli, případně pokud došlo k volbě obchodního zákoníku) obchodním
zákoníkem.
Pro právní vztahy vyplývající z tzv. inominátních smluv je
rozhodující obsah smlouvy (vlastního smluvního ujednání), tedy to, jak jsou
vymezena vzájemná práva a povinnosti smluvních stran; takto stanovené
povinnosti jsou pak pro ně závazné. Pouze za situace, kdy není mezi účastníky v
určité otázce smluveno ničeho, použijí se na závazkový právní vztah vzniklý z
nepojmenované smlouvy analogicky ta ustanovení občanského zákoníku, která
upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem mu nejbližší. Analogie zákona
ve smyslu § 491 odst. 2 a § 853 obč. zák. je připuštěna jen v tom
rozsahu, v jakém smlouva neobsahuje vlastní úpravu.
Rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky
sp. zn. 33 Odo 848/2006 ze dne 30. 4. 2008
Jak již bylo naznačeno výše, pokud se strany rozhodnou uzavřít
nepojmenovanou smlouvu, zákon nestanoví žádné podstatné náležitosti, které by
taková smlouva musela, aby byla platně uzavřena, obsahovat. Obchodní zákoník
pouze stanoví, že je třeba, aby si strany dostatečně určitě určily předmět
svých závazků.
NahoruNázev smlouvy
Jak strany uzavíranou nepojmenovanou smlouvu nazvou, záleží v
podstatě na jejich fantazii. Často bývají v praxi uzavírány "Smlouvy o
spolupráci“, "Smlouvy o dodávkách“, "Smlouvy o provedení prací“ apod. Smluvní
strany dokonce nemusí smlouvu ani nijak nazývat, mohou ji pouze označit jako
"smlouva“, "dohoda“ či jiným způsobem (nebo ji nemusí označit vůbec). Podle
jedné z významných zásad se totiž všechny právní úkony posuzují podle svého
obsahu, nikoliv podle názvu.
NahoruForma smlouvy
Obchodní zákoník nestanoví požadavek na formu, v jaké by měla být
nepojmenovaná smlouva uzavřena – může být tedy uzavřena jak ústně, tak písemně
nebo…
