Pohled do historie BOZP

3.2.1

Pohled do historie BOZP

Člověk byl vždy spojen s prací, která mu byla živitelkou, a zároveň hnací silou lidského pokroku vůbec. Při každé práci se objevovala různá rizika, vyplývající z výrobního způsobu toho kterého období, z použitých materiálů, nástrojů, zařízení, pracovních podmínek apod., která člověku – pokud by je nerespektoval – hrozila fyzickou újmou nebo záhubou.

V počátcích námezdní práce byly pracovní podmínky pouze věcí dohody či smlouvy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Ukázalo se však, že zaměstnanec, jako slabší článek tohoto smluvního vztahu, potřebuje určitou ochranu státu, a v polovině 19. století začala státní regulace především hygienických podmínek práce dělníků a zábrany úrazů. Povinnosti zaměstnavatele byly stanoveny pouze všeobecně, konkrétní bezpečnostně technické předpisy ještě vydávány nebyly. Říšským zákoníkem č. 22/1885 Sb., bylo zaměstnavatelům uloženo, aby zřizovali a udržovaly na své náklady zdravotní a jiná zařízení potřebná k zajištění ochrany života a zdraví pracujících. Zaměstnavatelům bylo dále uloženo, aby pečovali o stroje, o ohrazení nebezpečných prostor, o ochranné úpravy, aby se pracující při neopatrnosti nedostali do ohrožení, o čistotu, světlost, bezprašnost a dostatečnou velikost pracovišť.

Především výrazný rozvoj a přísun techniky do pracovních procesů a tlak dělnictva vyvolaly potřebu výraznější právní regulace zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví pracujících. Rakouská vláda vydala v roce 1913 zákon, kterým zmocnila tehdejší ministerstvo obchodu, aby v dohodě s ministerstvem vnitra upravil nařízením všeobecné předpisy na ochranu života a zdraví pomocných pracovníků a zvláštní předpisy téhož druhu pro jednotlivé provozy a technologické postupy. Došlo ke změnám jak živnostenského zákona, tak živnostenského řádu a začaly být vydávány podzákonné právní předpisy stanovící požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci.

Prvním komplexním předpisem bylo nařízení vlády č. 41/1938 Sb., jímž se vydávají všeobecné předpisy na ochranu života a zdraví pomocných dělníků. Požadavky k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci upravené v tomto nařízení vlády se týkaly především prostorových poměrů na pracovišti, stavebních zařízení, cest, osvětlení, topení, větrání, nebezpečí ohně a výbuchu, ohrazení, opatření proti požáru, parních kotů, strojoven a hnacích strojů, transmisí, pracovních strojů, výtahů atd. Tehdejší požadavky BOZP byly formulovány jednoduše a jednoznačně; např. ust. § 146 citovaného nařízení vlády, které se týkalo výběru dělnictva, stanovilo požadavek "opilí buďte z práce vyloučeni“. Toto nařízení vlády platilo v českých zemích až do roku 1982.

Po skončení druhé světové války v roce 1945 se legislativa ubírá směrem sjednocování rozpolcené pracovněprávní (zejména ohledně zaměstnávání mladistvých, pracovních podmínek zaměstnanců v různých provozech, pracovní doby, mzdových poměrů domácké práce). Je schválen historický první samostatný zákon týkající se BOZP, a to zákon č. 67/1951 Sb., o bezpečnosti při práci, který zrušil a nahradil 12 předchozích předpisů. Základními prvky nové právní úpravy byly především:

• odpovědnost vedení podniku za BOZP, povinnost vedení starat se o pracovní prostředí, o výchovu pracujících, zjišťování a odstraňování příčin pracovních úrazů a nemocí z povolání, povinnost starat se o stav výrobních zařízení, pracovních pomůcek, povinnost spolupracovat s inspekcí,

• povinnost pracujících počínat si tak, aby neohrožovali své zdraví a zdraví svých spolupracovníků, oznamovací povinnost ohledně nebezpečí a nedostatků na úseku BOZP, povinnost účastnit se výcviku,

• inspekce práce je zajišťována orgány odborové organizace (prohlídky, nařízení k odstranění závad, vydávání podrobnějších pokynů a směrnic BOZP), osobní a věcné náklady inspekce prováděné odborovou organizací nese stát.

• odborný technický dozor: je v letectví, hornictví a nad některými technickými zařízeními; vykonávají jej příslušná ministerstva v součinnosti s odbory,

• zdravotní inspekci: a pracovní lékařství je v kompetenci ministerstva zdravotnictví,

• podrobné předpisy BOZP: vydávají jednotlivá ministerstva. Při ministerstvu práce a sociálních věcí působí Koordinační sbor pro otázky BOZP.

Nařízením vlády č. 53/1952 Sb., o zajištění bezpečnosti a hospodárnosti provozu některých technických zařízení, byl zakotven státní odborný technický dozor na technická zařízení, při jejichž provozu může dojít k ohrožení bezpečnosti lidského života a zdraví, majetku a jiným ztrátám. Ministerstvo paliv a energetiky bylo oprávněno stanovit, která technická zařízení budou podléhat – resp. budou vyhrazena – nově zřízenému technickému odbornému dozoru. Byly stanoveny parní kotle, tlakové nádoby, silnoproudá elektrická zařízení a zdvihadla. Odborný technický dozor vykonával Ústav technického dozoru (podřazený tehdejšímu ministerstvu paliv a energetiky), a to především tak, že byl posuzován soulad s požadavky předpisů již ve fázi projektů, konstrukce, použitého materiálu a výroby a dále při umístnění, provozu, údržbě opravách a také s ohledem na zdravotní a odbornou způsobilost zaměstnanců.

Popsaný systém dozoru fungoval do konce roku 1968, kdy je na základě zákona č. 174/1968 Sb., převzal Český úřad bezpečnosti práce. V roce 1997 na základě zákona č. 22/1997 Sb., byl dozor ve fázích projekce, konstrukce, výroby a uvádění na trh nahrazen systémem posuzování shody stanovených výrobků. Ohledně bezpečnosti provozu vyhrazených technických zařízení (obsluha, údržba, opravy, revize případně montáž) zůstal státní dozor v kompetenci Českého úřadu bezpečnosti práce, posléze na základě zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, v kompetenci Státního úřadu inspekce práce a jemu podřízených inspektorátů práce.

Vyhláškou č. 206/1952 Ú.l., o provozně bezpečnostní službě v podnicích, byla zřízena funkce bezpečnostního technika, jako výkonného a poradního orgánu vedení podniku. Počet bezpečnostních techniků stanovovalo vedení podle povahy výroby a provozu, velikosti závodů a počtu pracujících. Příslušná ministerstva s odbory určovala odborně technické zaměstnance v ústředí a vydávala směrnice rozsahu činnosti bezpečnostních techniků. Bezpečnostní technik měl mít praktické a teoretické a organizační schopnosti. Vedení bylo povinno seznámit bezpečnostního technika s provozem. Bezpečnostní technik byl podřízen vedoucímu pracovníkovi. Školení bezpečnostních techniků v podnicích (které byly v zásadě státní) zajišťovala ministerstva. Bezpečnostní technik zpracovával výsledky evidence pracovních úrazů, spolupracoval s inspekcí prováděnou orgány odborové organizace a spolupracoval též s orgány odborného technického dozoru. Odpovědnost vedoucího zaměstnance za bezpečnost a ochranu zdraví při práci nebyla funkcí bezpečnostního technika dotčena.

Funkce bezpečnostního technika pak byla obsažena ve všech následných právních úpravách (druhý zákon o BOZP, prováděcí nařízení vlády k zákoníku práce) i když označení se měnila, např.: odborný pracovník, odborný referent, znovu bezpečnostní technik. V letech 1994 až 2006 funkce bezpečnostního technika z našeho právního řádu zcela vymizela a objevila se až v roce 2006 ve třetím zákoně o BOZP, tedy v zákoně č. 309/2006 Sb., zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jako odborně způsobilá osoba (osoba odborně způsobilá k prevenci rizik).

V návaznosti na novou ústavu, která proklamovala vítězství socialismu v našich zemích, byla také nově upravena bezpečnost a ochrany zdraví při práci, která měla za cíl sjednotit BOZP u zaměstnanců ve státních podnicích, v jednotných zemědělských družstvech a ve výrobních družstvech. Zákon č. 65/1961 Sb., o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, obsahoval již 30 paragrafů a rozšířil právní úpravu na tomto úseku oproti předešlému zákonu o bezpečnosti práce především o:

• zásadu komplexnosti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, kdy BOZP měla být řešena v plánech na všech úrovních, měla být zohledněna při projektování, výstavbě, rekonstrukci budov, při navrhování, konstrukci, výrobě, dovozu strojů a pracovních pomůcek a nářadí, osobních ochranných pracovních prostředků, ve výzkumu a vývoji a při zavádění nových technologických pracovních prostupů, při organizaci práce, při tvorbě technických norem, ve výchově,

• odpovědnost za BOZP na všech stupních řízení. Zajišťování BOZP je součástí práce každého vedoucího pracovníka,

• pracovníkům je umožněna účast na zajišťování BOZP, například hlídkami pracujících,

• povinnost nahrazovat fyzicky náročné práce a rizikové práce pracemi novými, poskytovat osobní ochranné pracovní prostředky a udržovat je v použitelném stavu, instruovat dostatečně pracovníky.

Politické a ekonomické zklidnění v šedesátých letech minulého století vedlo k tendenci kodifikovat právní řád. Kodifikační snahy se dotknuly nejen obchodního, trestního či správního práva, ale též práva pracovního. Zákoník práce č. 65/1965 Sb., který se stal komplexní právní normou = kodexem na úseku pracovního práva, obsahoval v rámci části druhé (pracovní poměr) hlavu V. věnovanou výhradně bezpečnosti a ochranu zdraví při práci, přičemž podrobnosti byly ponechány právní úpravy ve formě nařízení vlády (které byly za dobu platnosti zákoníku práce tři, a to č. 66/1965 Sb., dále č. 223/1988 Sb., a poslední č. 108/1994 Sb.). Zákoník práce převzal všechny dosavadní právní principy obsažené již v předchozích zákonech o BOZP; rozpracoval podrobně povinnosti zaměstnanců. Stanovil, že péče o BOZP zahrnuje též osoby, které se s vědomím zaměstnavatele zdržují na jeho pracovištích. Právní úprava bezpečnosti a ochrany zdraví při práci stanovená zákoníkem práce č. 65/1965 Sb., byla podrobena mnoha novelám, platila 40 let a byla až v roce 2006 nahrazená zákoníkem práce novým.

V šedesátých letech také došlo ke  kodifikaci péče o zdraví lidu, a to zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Samostatná část tohoto zákona byla věnována vytváření a ochraně zdravých podmínek a zdravého způsobu života a práce. Všem podnikům, družstvům aj. organizacím bylo uloženo, aby činily potřebná opatření k vytváření a ochraně zdravých podmínek a zdravého způsobu života a práce; nadřízené orgány k tomu měly podřízené organizace vést. Osobní odpovědnost za plnění povinností orgánů a organizací v péči o zdravé životní podmínky byla uložena vedoucím pracovníkům a funkcionářům na všech stupních řízení. Byla stanovena povinnost pečovat o příznivé působení pracovního prostředí a práce na zdraví pracujících. Základem ochrany zdraví zaměstnanců při práci bylo posuzování zdravotní způsobilosti k práci.

Druhy lékařských prohlídek ve vztahu k práci a jejich lhůty upravovala směrnice ministerstva zdravotnictví č. 49/1967 Věstníku ministerstva zdravotnictví o posuzování zdravotní způsobilosti k práci (registrované v částce 2/1968 Sb.), ve znění směrnice ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky č. 17/1970 Věstníku ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky o změnách v posuzování zdravotní způsobilosti k práci (registrované v částce 20/1970 Sb.), která byla vydána k provedení zákona č. 20/1966 Sb. Podstatnou roli v nově stanoveném systému sehrály závazné posudky orgánů hygienické služby, které byly třeba např. k uvedení závodů do provozu, k návrhům typů ochranných pracovních prostředků, strojů, zařízení, technologických a pracovních postupů. Později (1992) byla do citovaného zákona začleněna také závodní preventivní péče. Zákon č. 20/1966 Sb., platil přes 45 let a byl zrušen až v roce 2011 komplexní zdravotnickou reformou.

Do roku 1968 byla inspekce práce zajišťována orgány odborové organizace a dozor nad bezpečností technických zařízení (vyhrazených technických zařízení) byl vykonáván Ústavem technického dozoru. Zákonem č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, byl nově zřízen Český úřad bezpečnosti práce (na Slovensku Slovenský úřad bezpečnosti práce) a v krajích inspektoráty bezpečnosti práce, které jako nezávislé státní odborné orgány dozíraly, jak organizace a pracovníci plní předpisy k zajištění bezpečnosti práce a předpisy k zajištění bezpečnosti technických zařízení ve výrobní a nevýrobní činnosti a jak dodržují stanovené pracovní podmínky. Kontrola bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na pracovištích organizací prováděná orgány odborové organizace včetně jejich oprávnění zůstala zachována a byla hrazena nadále státem. Český úřad bezpečnosti práce byl podřízen ministru práce. Český úřad bezpečnosti práce byl nadán i legislativní pravomocí a vydával výnosy a vyhlášky o bezpečnosti práce a bezpečnosti technických zařízení. V roce 1994 byla legislativní pravomoc z Českého úřadu bezpečnosti práce převedena na Ministerstvo práce a sociálních věcí. Soustava Českého úřadu bezpečnosti práce byla v roce 2005 zákonem č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, přeměněna na Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce. Zákon č. 174/1968 zůstává zachován do současné doby; obsahuje však pouze ustanovení, která upravují státní odborný dozor nad bezpečností vyhrazených technických zařízení, který vykonávají organizace státního odborného dozoru zřízené výhradně k tomuto účelu Ministerstvem práce a sociálních věcí.

V roce 1988 Československá republika ratifikovala Úmluvu Mezinárodní organizace práce č. 161, o závodních zdravotních službách, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů jako vyhláška č. 145/1988 Sb., o Úmluvě o závodních zdravotních službách (č. 161). Snahy vydat samostatný zákon regulující závodní zdravotní služby, zapadl v legislativní explozi po roce 1989, kdy se legislativa měnila na právní režim demokratického státu a soukromého podnikání. Situace byla vyřešena alespoň tak, že do zákona č. 20/1966 Sb., bylo vloženo několik ustanovení (ust. § 9, § 17, § 35a a § 40) stanovujících povinnost organizace zajistit závodní preventivní péči a byl stanoven obsah závodní preventivní péče. Tato úprava platila až do konce března 2012, kdy byla nahrazena pracovnělékařskými službami zavedenými zákonem č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. Nicméně přechodné období umožnilo, aby ještě do konce března 2013 mohli zaměstnavatelé poskytovat pracovnělékařské služby podle dosavadních ustanovení zákona č. 20/1966 Sb., o závodní preventivní péči.

Snahy České republiky přizpůsobit právní režim právu Evropských společenství – což bylo podmínkou vstupu České republiky do Evropských společenství – se projevily zásadní novelou zákoníku práce č. 65/1965 Sb. uskutečněnou zákonem č. 74/1994 Sb., která se také označuje jako první euronovela. Do zákoníku práce byly zakotveny nové principy vyplývající ze směrnic Evropských společenství. Jednalo se zejména o tyto novinky:

• povinnost zaměstnavatele vyhledávat, posuzovat a hodnotit rizika možného ohrožení bezpečnosti a zdraví zaměstnanců,

• povinnost zaměstnavatele informovat zaměstnance o rizicích práce a činit opatření k jejich ochraně,

• povinnost zaměstnavatele přijímat opatření pro případy poskytování první pomoci, zdolávání havárií a požárů, evakuace zaměstnanců a pro případ jiného vážného nebezpečí,

• povinnost zaměstnavatele neposuzovat jako nesplnění povinnosti, jestliže zaměstnanec nevykonal práci, o níž by měl důvodně za to, že bezprostředně a vážně ohrožuje jeho život a zdraví, případně život a zdraví jiných fyzických osob,

• požadavek, že poskytování osobních ochranných pracovních prostředků nesmí zaměstnavatel nahrazovat finančním plněním,

• požadavek, že pokud plní na pracovišti Úkoly zaměstnanci více zaměstnavatelů, jsou tito zaměstnavatelé povinni zajišťovat koordinovaný postup pro zabezpečení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci,

• ustanovení, že veškeré náklady spojené se zajišťováním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci hradí zaměstnavatel,

• zaměstnanci bylo přiznáno právo odmítnout práci, o níž má za to, že bezprostředně ohrožuje jeho život a zdraví,

• platnost ustanovení zákoníku práce o BOZP byla rozšířena též na osoby samostatně výdělečně činné a osobně pracující a na manžela a dítě této osoby.

V rámci harmonizačních snah v českém právním řádu byl přijat zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů. Zákon upravil způsob stanovování technických požadavků na výrobky, které by mohly ohrozit zdraví nebo bezpečnost osob, majetek nebo přírodní prostředí (tzv. "oprávněný zájem“), stanovil práva a povinnosti osob, které uvádějí na trh nebo distribuují výrobky, které by mohly ohrozit oprávněný zájem, a práva a povinnosti osob pověřených k činnostem podle tohoto zákona, které souvisí s tvorbou a uplatňováním českých technických norem nebo se státním zkušebnictvím. Jeho cílem bylo především:

• zlepšit přístup českých výrobků na trhu Evropských společenství bez dalších ověřovacích procedur,

• zjednodušit dovoz výrobků, které jsou označeny CE a mají původ ve státech Evropských společenstvích, cestou odstranění ověřovacích procedur, které dosud musel zajišťovat dovozce do ČR,

• zavést v České republice mechanismy obvyklé pro ekonomiky členských států EHS,…