dnes je 7.12.2022

Input:

Nový občanský zákoník - zástavní právo od 1. 1. 2014

11.12.2013, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2.9.7
Nový občanský zákoník – zástavní právo od 1. 1. 2014

JUDr. Petr Tégl, Ph.D.

NOVÝ OBČANSKÝ ZÁKONÍK - ZÁSTAVNÍ PRÁVO OD 1. 1. 2014

Nahoru Zástavní právo

Zástavní právo je kodexem tradičně pojímáno jako věcné právo k věci cizí, jehož funkcí je zajistit dluh (resp. pohledávku věřitele) pro případ, že dlužník dobrovolně nesplní to, k čemu je povinen. Zákon chápe zástavní právo jako preferovaný způsob poskytnutí jistoty, když v § 2012 odst. 1 stanoví: kdo je povinen dát jistotu, učiní své povinnosti zadost zřízením zástavního práva. Ve druhém odstavci je pak doplněno, že není-li někdo s to dát jistotu zřízením zástavního práva, dá jistotu způsobilým ručitelem.

Kromě zajišťovací funkce se zástavnímu právu připisuje i funkce uhrazovací, jíž se rozumí možnost věřitele dosáhnout náhradního uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Uhrazovací funkce se bude realizovat jak způsobem upraveným příslušnými zákony (dnes občanský soudní řád a zákon o veřejných dražbách), tak nově na základě smlouvy mezi zástavním věřitelem a zástavcem, resp. zástavním dlužníkem (§ 1359 odst. 1).

V úvodních partiích zástavního práva se setkáváme s novinkou. Tou je pravidlo o zákazu zastavení (v anglické terminologii negative pledge). Jedná se o smluvní klauzuli, jíž se dlužníku, jenž získal prostředky (úvěr, zápůjčka atd.) od svého prvního nezajištěného věřitele, brání žádat, resp. dostat případné další zajištěné úvěry či zápůjčky od jiných (pozdějších) věřitelů bez souhlasu dřívějšího nezajištěného věřitele. Ujednáním tak dochází k vyčlenění určitého (všeho) dlužníkova majetku, který nemůže proti vůli prvního věřitele posloužit jako prostředek věcného zajištění jiných věřitelů. V důsledku toho zůstává jeho majetek chráněn proti vzniku právních vad.

Nahoru Zástava

Z obecného výměru zákona lze dovodit, že zastaveny mohou být všechny věci movité i nemovité, hmotné i nehmotné, pokud nejsou vyloučeny z právního obchodu. Je-li předmětem zástavního práva nemovitá věc, pak mluvíme o tzv. hypotekárním zástavním právu (hypotéce). Je-li zástavou věc movitá, pak se jedná o ruční zástavní právo (ruční zástavu). Typičtější bude zastavení věcí hmotných, avšak lze předpokládat, že i k zastavení nehmotných věcí si právní praxe brzy najde cestu. Již dnes lze konec konců zastavit pohledávku, která bude novým zákonem považována za věc (stejně tak cenné papíry, ochranné známky atd.). Praktickým bude rovněž zastavení práva stavby (viz výše). Zákon formálně neodděluje regulaci zástavního práva na movitých a nemovitých věcech (jak jsme toho někdy svědky v zahraničních právních předpisech), nýbrž obsahuje jednotnou úpravu.

Kromě obecné regulace zastavení má NOZ i úpravy zvláštní, pro vymezené druhy věcí – např. pro zastavení podílu v korporaci (§ 1320 an.), cenného papíru nebo zaknihovaného cenného papíru (§ 1328 an.), účtu vlastníka zaknihovaného cenného papíru (§ 1333 an.), pohledávky (§ 1335 an.). Specifika se týkají rovněž zastavení věci hromadné, jež je budováno na principu tzv. plovoucí zástavy (floating charge). Z ustanovení § 1347 vyplývá, že při zastavení hromadné věci se zástavní právo vztahuje na zástavcovy jednotlivé věci náležející k zástavě a jí sloužící, ať jsou kdekoli. Zástavní právo se vztahuje na každou jednotlivou věc, která k hromadné věci přibude, a zanikne ke každé jednotlivé věci, která se od hromadné věci odloučí. Zároveň má platit, že ujedná-li se za trvání zástavního práva k hromadné věci samostatné zástavní právo k jednotlivé věci, která náleží k zástavě, zástavní právo nevznikne. Vzniklo-li k jednotlivé věci zástavní právo dříve, než k hromadné věci přibyla, nebo než byla hromadná věc zastavena, použijí se ustanovení o pořadí zástavního práva.

Je třeba vědět, že vznik zástavního práva k určitým objektům může být upraven předpisy odlišnými od občanského zákoníku. Specifický režim se týká např. zastavení letadel, leteckých motorů a vrtulí, náhradních dílů k letadlu, jeho letadlovým částem a zařízením v režimu § 4 odst. 2 písm. e) ve spojení s § 5a a násl. zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon). Vůči zvláštním úpravám je třeba OZ aplikovat subsidiárně.

Novinkou má být i zástavní právo k budoucí věci, tedy takové, která zástavnímu dlužníkovi dosud nepatří, resp. která ještě vůbec neexistuje – tzv. budoucí zástava. Tato norma je provázána s § 1341 nazvaným budoucí zástavní právo. Vztah obou je takový, že zatímco § 1310 mluví o zřízení zástavního práva, pozdější ustanovení reguluje okamžik jeho vzniku. Nejde o nic jiného než o rozlišení titulu a modu při smluvním vzniku zástavního práva.

Nahoru Dluh jako předmět zajištění

Zástavní právo zajišťuje dluh, tj. povinnost dlužníka poskytnout věřiteli nějaké plnění (§ 1721), přičemž takové plnění musí být majetkové povahy a odpovídat zájmu věřitele, i když tento zájem není jen majetkový (§ 1722). Zákoník vychází z toho, že zajistit lze pouze existující, platně vzniklé dluhy, ať již jsou dospělé, či doposud ne.

Dle výměru § 1311 lze zástavním právem zajistit dluh o určité výši nebo dluh, jehož výši lze určit kdykoli v době trvání zástavního práva. Zástavním právem lze zajistit dluh peněžitý i nepeněžitý, podmíněný nebo i takový, který má vzniknout teprve v budoucnu. Zástavním právem lze dále zajistit dluhy určitého druhu vznikající dlužníkovi vůči zástavnímu věřiteli v určité době nebo i různé dluhy vznikající vůči zástavnímu věřiteli z téhož právního důvodu. Nabídka zákonodárce je velmi široká a bude proto záležet jen na chuti smluvních stran, zda těchto možností využijí.

Zastavení

Smlouva je nejdůležitější a v praxi i nejčetnější způsob zřízení zástavního práva. NOZ v těchto případech terminologicky důsledně rozlišuje mezi zřízením a vznikem zástavního práva. Zatímco zřízení se děje vždy smlouvou, ke vzniku se zpravidla vyžaduje další (navazující) právní skutečnost. Podobně jako u smluvního nabytí vlastnického práva můžeme i zde rozlišovat právní důvod (titulus) a právní způsob (modus). Z uzavřené zástavní smlouvy vzniká zástavnímu věřiteli nárok na nabytí zástavního práva a zástavci povinnost chovat se tak, aby zástavní právo vzniklo (např. odevzdat ruční zástavu, nechat zapsat hypotéku do veřejného seznamu apod.).

V zástavní smlouvě mají strany povinnost ujednat, co je zástavou a pro jaký dluh je zástavní právo zřízeno; zajišťuje-li se dluh ještě nedospělý nebo více dluhů, postačí ujednat, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje. Zástava může být určena jednotlivě nebo jiným způsobem tak, aby ji bylo možné určit kdykoli v době trvání zástavního práva.

U ruční zástavy bude písemná forma vyžadována jen tehdy, nebude-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli nebo osobě třetí, aby ji opatrovala pro zástavního věřitele. Tím dochází k uvolnění formálních požadavků na smlouvu. Pro zastavení závodu (dnes podniku) či jiné věci hromadné, nemovité věci, která nepodléhá zápisu do veřejného seznamu, nebo tehdy, má-li zástavní právo k movité věci vzniknout zápisem do rejstříku zástav, se bude vyžadovat smlouva uzavřená formou veřejné listiny.

Důležité omezení představuje § 1315 (obdoba dnešního § 169). Z něho v prvé řadě

Nahrávám...
Nahrávám...