dnes je 30.9.2022

Input:

Nový občanský zákoník - vlastnické právo od 1. 1. 2014

11.12.2013, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2.9.4
Nový občanský zákoník – vlastnické právo od 1. 1. 2014

JUDr. Petr Tégl, Ph.D.

NOVÝ OBČANSKÝ ZÁKONÍK - VLASTNICKÉ PRÁVO OD 1. 1. 2014

Nejdůležitějšímu a v praxi nejrozšířenějšímu věcnému právu zákon věnuje mnoho pozornosti. Netýká se to jen obecného vymezení tohoto práva a jednotlivých druhů jeho omezení, nýbrž i jeho ochrany, nabývání a pozbývání. Nemůže nás proto překvapit, že příslušná materie je obsažena ve více než stovce ustanovení (§ 1011 až 1114).

Nahoru Vlastnické právo

Východisky úpravy vlastnického práva jsou § 1011a 1012. V prvním z nich je vymezen objekt vlastnictví slovy: vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho vlastnictvím. Následující ustanovení překonává text § 123 současného OZ, když stanoví, že vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit. Důraz je tedy kladen nejen na možnost volného nakládání vlastníka se svým vlastnickým právem, nýbrž i na jeho způsobilost zabránit stejnému nakládání všem ostatním. Za povšimnutí stojí, že dnešní výměr § 123 dovoluje vlastníkovi chovat se určeným způsobem v mezích zákona, zatímco NOZ užívá formulaci v mezích právního řádu. Zcela správně se totiž vychází z myšlenky, že právní řád není tvořen jen (psanými) právními předpisy (specificky zákony). Opouští se tak formalistický pohled na to, co je obsahem právního řádu (a naopak se uznává, že povinnosti mohou vlastníkovi vznikat i mimo zákonné předpisy).

Zákoník záměrně rozlišuje mezi dvěma pojmy: zatímco výrazem vlastnické právo označuje subjektivní právo vlastníka k objektu tohoto práva, potom objekt samotný označuje jako vlastnictví. Lze tak hovořit o pojetí vlastnictví v subjektivním a objektivním smyslu. Na rozdíl od platného OZ nový zákoník obojí důsledně rozlišuje.

Nahoru Omezení vlastnického práva

Byť vlastnické právo představuje nejširší majetkové (věcné) právo vůbec, je nepochybné, že neomezené není. NOZ podrobně upravuje limitaci vlastnického práva, resp. jeho výkonu, a to prostřednictvím tradičních institutů. Zmiňme se pouze o těch nejdůležitějších.

Nahoru Sousedská práva

Prakticky nesmírně důležitá úprava sousedských práv je vtělena v § 1013. Zákon nově výslovně rozlišuje imise přímé [takové, které rušitel záměrně vhání na sousední nemovitou věc (pozemek) – např. vykopání trativodu na pozemku vlastníka a jeho svedení pod základy sousedovy stavby] a nepřímé (takové, které sice mají svůj původ ve výkonu vlastnického práva rušitele, avšak k jejich vnikání na dotčené nemovité věci dochází v důsledku fyzikálních vlivů – např. zanášení pylu z rostlin větrem na sousední pozemek). Rozdíl je v tom, že přímé imise jsou zakázány vždy bez dalšího (bez ohledu na míru obtěžování souseda), zatímco nepřímé jen tehdy, překračují-li míru přiměřenou místním poměrům.

Sporná otázka možnosti soukromoprávní obrany proti imisím, které vznikají v důsledku veřejně povolené činnosti, je řešena v § 1013 odst. 2. Pravidlo je takové, že jsou-li imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, má soused právo jen na náhradu újmy v penězích, i když byla újma způsobena okolnostmi, k nimž se při úředním projednávání nepřihlédlo. To neplatí, pokud se při provádění provozu překračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen.

Další důležitou figuru obsahuje § 1024 an. Najdeme zde ustanovení o rozhradách, podle něhož se má za to, že ploty, zdi, meze, strouhy a jiné podobné přirozené nebo umělé rozhrady mezi sousedními pozemky jsou společné. Uvedenou normou nemá být řešen vlastnický režim k rozhradě (ten bude naopak v těchto situacích nejasný – např. bude-li na hranicích dvou pozemků postavena zeď odnepaměti a nebude patrné, kdo je jejím vlastníkem), nýbrž způsob nakládání s ní, jakož i otázky její údržby a nesení nákladů.

Nahoru Nezbytná cesta

NOZ vrací do našeho občanského práva institut nezbytné cesty v podobě, v jaké ji známe nejen z naší historie, nýbrž i z mnoha současných zahraničních úprav. Karikatura práva nezbytné cesty obsažená ve stávajícím kodexu (§ 151o odst. 3) chrání dotčené vlastníky pozemků jen velmi omezeným způsobem. Dle ustanovení § 1029 NOZ vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Na první pohled je patrné, že zřizování nezbytné cesty bude možné v nepoměrně větším počtu situací, než je tomu v platném OZ. Zatímco dnes má možnost žádat o zřízení věcného břemene jen ten vlastník, na jehož pozemku je umístěna stavba (lhostejno zda movitá či nemovitá), podle nového zákona to bude i vlastník takového pozemku, na němž stavba umístěna není.

Poslední zmínku v části věnované omezením vlastnického práva si zaslouží nová úprava náhrad poskytovaných vlastníku věci dotčenému omezením. Je pravdou, že dnes zvláštní právní předpisy upravují způsob a rozsah náhrad za zásahy do vlastnického práva pro různé případy specificky. Za zmínku stojí např. § 10an. zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění. Tvůrci NOZ však pamatovali na případy (k nimž sice v praxi může dojít zcela výjimečně, avšak absolutně vyloučeny zřejmě nejsou), kdy by k zásahu do vlastnického práva došlo sice na základě zákonného zmocnění (což s ohledem na Listinu ani jinak nejde), ovšem způsob a rozsah náhrady by speciálním předpisem řešeny nebyly. Pro ten případ stanoví § 1039 odst. 1, že za omezení vlastnického práva nebo vyvlastnění věci náleží vlastníkovi plná náhrada v odpovídající míře, v jaké byl jeho majetek těmito opatřeními dotčen. Způsob

Nahrávám...
Nahrávám...